Stálá expozice

Samotná muzejní expozice představuje velmi bohatou historii regionu a je rozdělena do dvanácti samostatných celků. Pojďme si v krátkosti představit jednotlivé historické etapy a významné letopočty i události regionu.

1/ Na Kdyňsku se nacházejí doklady již z doby bronzové (2 200/2 000 – 800/750 před n. l.). Konkrétně se jedná o hradiště na Rýzmberku a mohylník v lese Škaniva mezi Oprechticemi a Zahořany. Vstup do expozice tak představuje způsob života regionu v období pravěku – život a smrt. V několika lokalitách na Kdyňsku se dodnes vyskytuje řada pravěkých – pravděpodobně pohřebních mohyl, jejichž obsah demonstruje řez fiktivní mohylou (časové zařazení mohyl: 1 700–550 před Kristem). Protipól tvoří maketa pravěkého domu tzv. kůlové konstrukce z období mladší doby kamenné.

 

2/ Okolí města Kdyně disponuje málokde vídaným fortifikačním systémem středověkých hradů: Rýzmberk, Nový Herštejn, Netřeb a Příkopy. Středověk byl zřejmě obdobím jejich největšího rozkvětu, postupně – až do počátku 17.století byla tato sídla opuštěna.

Dominantou prostoru této části expozice je kamenný portál-přesná replika kamenné brány, objevené v roce 2006 v náspu hradu Rýzmberka. Originál se podařilo citlivě zrekonstruovat a je nyní k vidění přímo v objektu hradu Rýzmberka. Archeologické nálezy z okolních hradů Rýzmberka a Nového Herštejna nám zde dokumentují období středověku, stejně tak věrné modely hradů.

Do tohoto období spadá bitvu u Brůdku /roku 1040/. Protože na Domažlicku doposud neproběhl systematický archeologický průzkum, nelze s určitostí říci, kde tato bitva proběhla. Na základě získaných indicií se však jako nejpravděpodobnejší jeví oblast kolem Pasečnice, neboť je blíže k tehdy frekventovanější obchodní stezce mezi dnešními Domažlicemi a Furth im Waldem.

3/ Hrad Rýzmberk patří k nejvýznamnějším hradům regionu. Jeho založení spadá do let 1260–1270.  Historie města je úzce spjata s dějinami hradu Rýzmberk. Stará i Nová Kdyně patřila pod správu rýzmberského panství /od roku 1384/. Po jeho zániku se stala v roce 1676 součástí koutsko-trhanovského panství. Původně středověký hrad se již od poloviny 19. století měnil ve vyhledávané výletní místo obyvatel Kdyně a okolí.

Panství Kout-Trhanov tvořilo základ hospodářství na území od Kdyně až po horní Chodsko. Jeho zakladatelem byl neblaze proslulý rod Lamingenů z Albenreuthu (Wolf Maxmilián byl onen známý Lomikar). Zánikem rýzmberského panství přechází Kdyně pod panství Kout (vzniklo v roce 1589). Majitelé panství se zde poté střídali, nejdéle na tomto panství hospodařil rod Stadionů, posledními byli do roku 1946 Schönbornové.

Doba husitská zasáhla i jihozápadní Čechy, které proslavila tzv. bitvou u Domažlic /1431/. Ta je situována na návrší Baldov u Domažlic, ale za její součást lze považovat i Všerubský průsmyk, kde se odehrávala dohra této slavné „bitvy-nebitvy“. Právě Všerubským průsmykem prchala dezorientovaná křižácká vojska, jejichž vůdce, kardinál Cesarini údajně ztratil (či snad úmyslně zanechal?) kardinálské insignie: bulu, plášť a klobouk. Tyto insignie byly dle ústního podání do 17. století uloženy v domažlickém kostele Zvěstování panny Marie (tzv. U Svatých).

Přeshraniční styk v oblasti Všerubského průsmyku byl již od dob počáteční kolonizace tohoto území, díky dvěma odlišným kulturám – české a bavorské, velmi rušný. Období tradičních lokálních potyček a svárů střídaly časy vzájemného porozumění, obchodu a prosperity. Hranice mezi oběma státy byla až do 60.let 18.století vytýčena stromy. Až v této době je nahradily hraniční kameny. Své místo na hraničním pomezí má od nepaměti pašeráctví. Nelze přesně vyhranit „typický“ pašovaný sortiment, pašovalo se vždy nedostatkové zboží (tabák, cukr), nebo to, na které měl výhradní monopol stát (především sůl).

Kdyně se poprvé připomíná v písemných dokladech v letech 1369-1399, a to v souvislosti s kostelem sv. Mikuláše. Ves Stará Kdyně se rozkládala při potoku pod kostelem. V roce 1585 najdeme Starou Kdyni mezi městečky. Půdorys městečka neznáme, jeho osou byl zřejmě Kdyňský potok. Po roce 1543 byla Stará Kdyně údajně zničena požárem – zůstal jen kostel s farou a panský dvůr (Zámeček). V roce 1586 je poprvé výslovně zmiňovaná Nová Kdyně. Císař Maxmilián II. udělil v roce 1570 Nové Kdyni znak. Nové městečko bylo vystavěno na mírně vyvýšeném místě mezi dvěma potoky a jeho hlavní osu vytvořila cesta z Domažlic do Klatov. Je pravděpodobné, že hlavní příčinou přemístění nebyl požár, ale nevýhodnost polohy dosavadního městečka ve vztahu k cestě Všerubským průsmykem do Bavorska. V 16. století se Kdyně vyskytuje mezi pohraničními městy, v nichž se vybíralo královské clo. Z roku 1662 je dochována první zmínka o radnici. Město postihla řada požárů, při tom největším v roce 1781, shořely všechny písemnosti uložené právě na radnici.  Po tomto požáru došlo k přestavbě radnice v jednopatrovou, posléze doplněnou o věžičku. Ačkoliv je Kdyně městem nazývána již od roku 1651, k jejímu oficiálnímu povýšení na město došlo až v roce 1840 Ferdinandem V. /I./. Kdyňské trhy se konaly na základě povolení císaře Maxmiliána II. již od roku 1570, přičemž největšího věhlasu dosáhly trhy dobytčí, povolenými císařem Josefem II. v roce 1787. Na ně se sjížděli handlíři s nejlepšími kusy dobytka ze širokého okolí. Zdejší vyšlechtěný „novokdyňský skot“ byl vyhledávaný nejen v Čechách, na Moravě a v sousedním Bavorsku, ale i daleko za hranicemi. Toto plemeno získávalo mezi válkami řadu ocenění na hospodářských výstavách a s chovem se úspěšně pokračovalo i po roce 1945.

Z řemeslníků se setkáváme se ševci, cínaři, provazníky, košíkáři, truhláři, tesaři, bednáři, pekaři. Převládala však řemesla spjatá s textilní výrobou – tkalcovství (plátýnkářství) a barvířství. Město navštívila řada významných historických osobností (císař František I., historik František Palacký, spisovatelka Božena Němcová). Ve Kdyni např fungoval poštovní úřad již v roce 1832 - dříve než v Domažlicích.

Religiózní život na Kdyňsku byl velmi bohatý a zahrnuje několik významných poutních míst. Nejvýznamnější je poutní cesta z Loučima do bavorských Nových kostelů u Svaté krve (Neukirchen bei heiligen Blut), která je spojena s legendou o dřevěné sošce Panny Marie, kterou se místní snažili uchránit před hordami husitů. Pouť téměř upadla v zapomnění, oživena byla až po roce 1990. Další poutní místa regionu: sv. Anna na Tanaberku, Dobrá Voda u Pocinovic, často je připomínán i kostel sv. Václava na Brůdku.

 

4/ Třicetiletá válka (1618-1648) byla významným zlomem v dějinách Kdyně. Z obchodního městečka se začíná vyvíjet výrobní (průmyslové) středisko zaměřené zejména na textilní výrobu. Tehdy se zde začal pěstovat len ve velkém. Instalace představuje tradiční technologii zpracování lnu na výrobu plátna. To se z vyrábělo na tkalcovském stavu.

 

5/ Již v 17. století se začal utvářet průmyslový ráz města. Před rokem 1697 zde byla založena textilní manufaktura (uváděn rok 1643) na výrobu vlněných punčoch a mlynářských plátýnek. Tím se začala psát bezmála 300.letá historie jedné z největších přádelen na našem území. Po dobu svojí existence vystřídala několik majitelů a nájemců. Manufaktura poskytovala obživu širokým vrstvám obyvatelstva i mimo region. Např. v roce 1838 zaměstnávala nejen na 7 000 domácích přadláků z Plzeňského kraje, ale i z Chebska. Hlavním výrobním artiklem továrny se stala výroba vlněného sukna, šátků, přehozů a klášterních látek. Továrna vystřídala několik majitelů (Němci, Francouzi). V roce 1853 byla kdyňská přádelna průmyslovým závodem s největším ročním obratem v Plzeňském kraji. Zlom nastal v roce 1884, kdy došlo ke zrušení tkalcovny, a provoz byl omezen jen na výrobu příze. Exponáty dokumentují tři základní fáze přádelny do jejího znárodnění v roce 1945. V sekretáři jsou demonstrovány rostliny nejčastěji používané k barvení tkanin. Unikátní jsou kovové kádě k sušení příze. Továrna zpracovávala nejen len, ale i ovčí a velbloudí srst. Produkovala nejen přízi, ale i vlněné látky. Vzorkovníky umístěné ve vitrínách představují pouhý zlomek výroby kdyňské manufaktury. Vzorkovníků se dochovalo nebývalé množství. Unikátním předmětem je tu soudek na lidskou moč, která se sbírala po kdyňských hospodách a původně sloužila k valchování látek. Nechybí tu ani fotografie dělnice Marie Kostlivá, která šla dle ústní tradice pěšky ze Kdyně do Vídně, aby majitelům oznámila požár v továrně. Unikátním předmětem je pak původní vývěsní štít manufaktury. Skací stroj z poloviny 19. století poháněný transmisním rozvodem pochází z původní výrobní haly kdyňské textilky a je pro potřeby expozice „zkrácen“. Tkalcovna byla zrušena v roce 1884. od té doby se zde vyráběla pouze příze.

 

6/ Nejen z rostlinných vláken se vyráběly tkaniny, ale i z vláken živočišného původu. Nejčastěji z ovčí vlny. Ovce se chovaly ponejvíce na koutském velkostatku a také kolem Brnířova, a to i po kolektivizaci našeho zemědělství. Domácí přadláky vlny zaměstnávala kdyňská přádelna, jejich počty šly až do 6 500. Lidem se dodávala vlna k sepředení nejen do Kdyně a okolí, ale i do sousedních a vzdálených regionů – klatovského, domažlického, chebského.

Modrotisková dílna je replikou (jediná funkční je dodnes v Olešnici na Vysočině). Plátno se za pomoci dřevěné formy potisklo specifickou směsí, tzv. papem (receptura je dodnes tajná), ta se nechala zaschnout a plátno se poté několikrát máčelo v indigové barvě v nádobě zvané „kypa“. Pak stačilo pouze vodou smýt octovou vodou potiskovou hmotu a vzor byl hotový. Celý proces probíhal za studena. Nakonec se látka protáhla mandlem. Tato tradiční ruční technologie byla vytlačena modernějšími metodami, které zaručují vyšší stálobarevnost tkaniny. Významným producentem modrotiskových látek byla až do roku 1948 rodina Englova ze Kdyně.

 

7/ Budova, v níž je umístěno muzeum, sloužila kdysi pro management textilky, byl to tzv. úřednický dům. Instalace tak navozuje pocit účtárny a kanceláře a vystihuje dobovou atmosféru objektu.

 

8/ Po roce 1880 vznikají v Nové Kdyni další továrny textilního i netextilního zaměření.

Továrna na strojní ažurové vyšívání a spodní prádlo bratří Tšídů /1871-1914/. Ty se používaly zpočátku jen jako doplněk na spodním a ložním prádle, postupně však získaly velkou oblibu. Výrobky jejich firmy byly známé po celých Čechách i v zemích Rakousko – Uherska. 

Továrna na vlněné a klášterní látky rodiny Keilovy /1884–1950/ vyráběla vlněné látky pro šití chodských krojů (salupy-velké barevné vlněné šátky, sukno na sukně-šerky, kabátky...) a klášterní látky. Vedle tkalcovny zde fungovala i barvírna.  

Ticháčkova koželužna /1875-1948/ s výrobou podešví tzv. české třetice-speciální druh spodkových usní činěných výhradně smrkovou kůrou. Po znárodnění firmy se její zařízení stalo základem světoznámého podniku KOZAK Klatovy.

Götzova továrna na výrobnu pilníků /1860-1950/; Drábkova pila a cihelna.

Za zdůraznění stojí Kohoutova továrna na výrobu mlynářských plátýnek. Tato ve Kdyni velmi úspěšná výroba zásobovala mlýnskými plátýnky mlýny v širokém okolí, dokonce prostřednictvím najatých prodejců mlýny v jižních Čechách, i za hranicemi (Slovensko, Polsko, Rusko, Rakousko-Uhersko). Mlynářská plátýnka se používala v mlýnech při pročišťování namleté mouky a při jejím třídění na hrubou a hladkou.

 

9/ Významným průmyslovým podnikem na Kdyňsku byla keramička Antona Fischera v nedalekých Všerubech. Svým sortimentem zásobovala celé Kdyňsko i nedaleké Chodsko. Dodnes řada pamětníků vzpomíná na cesty pro talíře na „Najmork“. Domácnosti nižší a střední sociální vrstvy preferovaly pro denní spotřebu druhojakostní výrobky. Sortiment keramičky byl velmi pestrý – od výrobků pro denní potřebu (talíře, hrnky), přes luxusní servisy až po vyloženě dekorativní výrobky. Keramička zanikla v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva v roce 1946, kdy odešla většina kvalifikovaných pracovníků. Poslední potomek Fischerů dodnes žije v německém Marktdrewitzu.

Lidová podmalba na skle je velmi specifický fenomén tradiční lidové kultury, který se vyskytuje pouze v oblasti česko – rakousko – německého pomezí. Původně vedlejší zdroj příjmů sklářů přerostl ve velmi žádaný artikl, který dal vzniknout samostatným dílnám specializovaným pouze na podmalby. Ve Všerubech existovala významná dílna Josefa Finka, který vytvářel podmalby typu „églomisé“, což je technologie rytí do stříbrné nebo zlaté folie nanesené na zadní stranu skla. Josef Fink dokázal folie kombinovat s barevnou temperou.

V expozici nechybí ani ukázky vybavení domácností, lidové architektury a domácí lidové výroby. Tato výroba měla spíše samozásobitelský charakter, popřípadě sloužila jako zdroj drobného přilepšení k hlavnímu zdroji obživy. Jednalo se stejný druh domácké a podomácké výroby vyskytujících se v ostatních částech Čech, ale třeba i v sousedním Bavorsku. Smyslem bylo zabezpečit technickou a potravinovou soběstačnost komunity (rodiny, vesnice, města).

 

10/ Skutečně novodobý rozvoj města nastal až po roce 1888 po postavení pošumavské železnice na trati Klatovy – Domažlice.

Prudce narůstal počet obchodů a služeb, přičemž tento trend pokračoval až do 30. let 20. století. Kdyně nebyla jen nejprůmyslovějším městem Domažlicka. Doba, o níž expozice vypovídá, je rovněž spojena s velkým stavebním boomem, kdy Kdyni, stejně jako převážnou většinu českých měst zasahuje vlna moderních architektonických řešení komunikací, regulace vodních toků, kanalizační systémy a v neposlední řadě i romantizující přestavby nebo dostavby některých soukromých, ale především veřejných budov. V té době byla např. vystavěna současná budova radnice nebo školy. Vývoj školství ve Kdyni je mapován od roku 1611. Na konci 90. let 19. století se stala i významným turistickým a rekreačním střediskem. Hlavní podíl na tom měly místní spolky – klub českých turistů, hasiči, sokol, měšťanská beseda, okrašlovací spolek. Město nezůstalo pozadu ani jako kulturní centrum s aktivní divadelní a hudební činností. Idylické období přelomu století se zapsalo do povědomí drobnými obchůdky se smíšeným zbožím, tzv. koloniály. Poprvé se v tisku masově objevují reklamy.

Přichází 1. světová válka a s ní spojený velký odliv mužů. Naopak v té době se Kdyně začíná potýkat s problémy způsobenými silnou imigrační vlnou z frontových oblastí v Haliči, přichází i množství Rusínů. Po válce funguje ve Kdyni i zbrojovka Antonína Vilímce, jejíž výrobní program byl omezen pouze na jeden typ pistole. Pololegální výroba skončila krátce před 2. světovou válkou za základě rozhodnutí majitele, kterému byla nabídnuta výroba výhradně pro potřeby wehrmachtu. Kohout po 2. světové válce přechází na výrobu praček. Firma končí nucenou státní správou v roce 1948.

Upravují se ulice i náměstí města. To v roce 1923 získalo dnešní podobu.

 

11/ Předposlední místnost dokumentuje změny česko-německé hranice v letech 1918-1945. Od německých okupantů byla Kdyně osvobozena americkou armádou 4. května 1945. Krátce na to vzniká silný oddíl domobrany, který byl vyzbrojen válečnou kořistí z Furh im Wald.

Odsun německého obyvatelstva znamená prakticky vylidnění celého pohraničí a zánik mnoha doposud prosperujících vesnic (Myslív, Traxelmaus, Kosteliště...). V důsledku toho nastává vylidnění a devastace celého pohraničí. Nastává období reálného socializmu, vztyčení železné opony – tzv. „drátů“ a ze Kdyně se po roce 1950 stává ryze průmyslové město, založené na výrobě příze a strojírenské výrobě strojů pro textilní průmysl. Průmyslová zóna zaměstnávala velkou část domažlického okresu.

Historickou část expozice uzavírá fotografie Všerubského kamene, památníku všech, kteří položili životy při přechodu hranice v letech 1948–1989.

Expozice na samém závěru představuje dva největší podniky Kdyně – strojírny ELITEX a Přádelny česané příze. Zatímco strojírny v omezené míře fungují, přádelny zanikly kolem roku 2003. Oba podniky však spojila unikátní textilní technika aradecor.

 

12/ Přírodní zajímavosti Kdyňska spočívají v jedinečné kolonii árónů v oblasti Nového Herštejna. Zoologii po roce 1990 obohatil bobr, považovaný z naší přírody již za nenávratně vytraceného. Ačkoli se jedná o zákonem chráněný druh, působí poslední dobou zemědělcům nemalé škody.

V Muzeu příhraničí se těšíme na Vaši návštěvu. c